Nezapomenutelné prázdniny 3.kapitola-Na rovinu

15. května 2009 v 14:46 | Baushka |  Povídky
Ráno jsem se vzbudila zase v jeho obětí. je neuvěřitelné, jak ten týden utekl. ,,Ach, dobré ráno, kolik je hodin?" řekla jsem ospale. ,,10:05." odpověděl mi ten známý, krásný hlas. ,,Táta už je pryč, že jo?" ,,Ano, dnes odjel brzy kolem 8:00. Pojď, připravil jsem ti snídani." řekl mi líbezně a dlouze mě políbil. Umyla jsem se a šla do kuchyně. Udělal mi toasty. Mńam! Dneska jsme spolu mohli být celý den, protože jindy se táta vracel kolem 15:00 a dneska přijede po půlnoci. Jéé málem jsem zapomněla, dneska přijede Ondra. ,,Dnes přijede Ondra" řekl najednou Paul, když jsme spolu seděli u mě v pokoji na sedačce. ,,Zrovna jsem na to myslela, ale to ty jistě dobře víš!" řekla jsem nabručeně. ,,Ano to vím, ale nechtěl jsem, aby sis zase myslela, že se ti hrabu v hlavě."odpověděl celkem pobaveně. ,,Jo a stejně si to myslím!" ,,No tak už se nemrač! Vůbec ti to nesluší." řekl a přesunul si mě na klín a začal mě kolébat. Chvíli jsme se mazlili, když v tom zazvonil telefon. ,,Ano? Jé ahoj Ondro!" ,,Ahoj Báro, nechceš se někde sejít? Potřebuju s tebou mluvit." ,,Ano to já taky. Tak za 10 minut před domem paní Jeromcové?" ,,Fajn tak zatím!" rozloučil se. ,,Je to tady!" řekla jsem. ,,Jdeme!" řekl a asi věděl, že jsem dost nervózní. ,,To bude dobré, bude rád." řekl mi Paul a snažil se mě utěšit. ,,Cože?" ,,Uvidíš sama." řekl a dál jsem mlčela. Nikdo o nás nevěděl, tak lidem muselo připadat divné, že jdeme ruku v ruce. Je to strašně pěkný pocit jít s někým tak krásným jako je Paul. ,,Ahoj Ondro." pozdravila jsem. ,,Ahoj." řekl Paul. ,,Ahoj Báro. Paule?" ,,Tak vyklop cos mi chtěl ať pak můžu já." řekla jsem nervózně. Nadechl se a spustil: ,,Báro, stejně nám to moc neklapalo a já chci, abychom zůstali přátelé. No řeknu to na rovinu. Mám tě rád, ale jen jako kamarádku a…..no prostě mám někoho jinýho." řekl a já si oddychla. Paul to samozřejmě věděl, jak snadno se s ním rozejdu. ,,Tys mi ušetřl všechnu práci! Já tě mám taky ráda, ale Paula mám radši." řekla jsem a stiskla jsem Paulovu ruku pevněji. ,,Tak promiň, ale už musím jít. Tak zatím." řekl Ondra přátelsky. ,,A Báro půjdete na mou oslavu?" dodal. ,,Ano, určitě dorazíme." Ondrovi bude 18. Je o dva roku a 14 dní starší než já, ale vypadá tak na 16. ,,Půjdeme ke mně domů?" zeptal se Paul. ,,K vám? No jo, tak dobře." a vyrazili jsme. Když jsme došli před jejich krásný dům, tak mi jako gentleman otevřel dveře a vešli jsme do jejich krásného obýváku. U televize seděl jeho otec. ,,Dobrý den." pozdravila jsem slušně. ,,Dobrý Barčo. A prosím, tykej mi. Jsem Eduard." řekl svým nádherně zvonivým hlasem. U Paula už jsem si na ten jeho hlas zvykla, ale u Eduarda to pořád bylo nové. Byl to takový normální, ale moc krásný pán s překrásným hlasem. Je to zvláštní, když vím, že je to upír, protože já si upíry představuju jinak: jako hnusně zmutované lidi, kteří mají pořád žízeň, ale Eduard je tak elegantní. Ach! No prostě bych to do něj neřekla! Potom jsme pokračovali k němu do pokoje. Opravu měl ten dům tři patra, protože Paul má pokoj až nahoře. V jeho pokoji je obrovská postel, vešli by se na ní klidně čtyři lidi. Vedle postele je z levé strany noční stolek a po pravé straně postele byla velká skříň. Pokoj byl velký, ale bylo tam docela šero. Paul si lehl na překvapivě ustlanou postel a koukal do blba. Po chvíli řekl: ,,Co tam tak stojíš? Pojď ke mně! usmál se a poklepal na místo vedle sebe. Když jsem se konečně uvelebila podíval se na mě a já na něj. Věděl na co myslím a řekl: ,,Báro, mysli, ty moc dobře víš, že to nejde!" a tak jsem se uraženě otočila bok, aby na mě neviděl. ,,Ale no tak…" řekl a obejmul mě. Naštvaně jsem ho setřásla a odešla z pokoje. ,,Na shledanou Eduarde." ,,Copak ty už odcházíš? Tak brzy? Tobě se unás nelíbí?"zeptal se vykuleně a smutně. ,,Ale ano moc se mi tu líbí, ale už musím na shledanou." a odešla jsem. Běžela jsem. Celou cestu domů jsem bežela. Vylezla jsem po schodech a bylo mi divné, že jsou otevřené dveře. Zapomněla jsem zavřít? To je fuk. Jsem teď tak naštvaná. ,,Grrr" řekla jsem si pro sebe. Vlítla jsem do pokoje a on seděl na mé pohovce! ,,Tsss."zasyčela jsem a šla si lehnout do postele. Zavřela jsem oči a ucítila jsem na rtech polibek. Co si to sakra dovoluje? pomyslela jsem si. Drzoun!Jo jasně klidně si to vyčti z mých myšlenek! řekla jsem si. A tím jsem ho popudila ještě víc začal mě líbat a já si vybavila celé odpoledne . On mě nechce hodím se mu jen někdy! V tu ránu přestal a řekl: ,,Ale já tě chci, ale prostě to nejde." ,,To ti tak budu věřit!" odsekla jsem v duchu. ,,Ty seš tak paličatá! Copak mi nevěříš?" zeptal se. ,,Ne" pomyslela jsem si. ,,No to snad není pravda!" řekl a rozřechtal se na celé kolo. ,,Tobě je to k smíchu, že ti nevěřím?" vyštěkla jsem. ,,No konečně si promluvila! Ty mi věříš… jen se snažíš dělat uraženou. Jo a lhát vůbec neumíš!" řekl a zase se rozesmál. ,,Hlupáku!" řekla jsem až moc nahlas a on se přeze mě naklonil, protože jsem pořád byla otočená na boku zády k němu a políbil mě. Tenhle polibek jsem mu musela oplatit a tak jsem ho líbala a nechala jsem se jím unášet. Úplně jsem zapomněla dýchat a začala jsem se dusit. ,,Dýchej!" zašeptal. ,,Tobě se to echr-echr řekne! Ty vůbec nejsi udýchaný jakto?" jak jsem pitomá, že mi to došlo až teď, že ho vlastně žádná práce neunaví ani neudýchá! ,,Další upíří výhoda…já nemusím dýchat." Cože takže on nemusí ani dýchat? Jako by toho nebylo i tak dost! ,,No tak už se na mě nezlob… já opravdu nemůžu." řekl prosivě. ,,Já se už nezlobím. Jen je toho na mě moc. Bude chvilku trvat než si zvyknu." řekla jsem. ,,Ale ty si určitě zvykneš." Přikývla jsem a zeptala se ho: ,,Je hezká ta Ondrova nová holka?" ,,Já nevím, řekl bych že ani moc ne a chytrá taky moc není. Prostě není tak dokonalá jako ty!" řekl a usmál se. ,,Ha ha no jasně!" odsekla jsem ironicky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama